MŮJ BOJ S CIGÁREM

Před pár měsíci jsem po spoustě let přestal kouřit. Byla to bitva. A ještě bude. Proč jsem vlastně začal? A proč jsem vlastně skončil?

Poprvé jsem si to dal jako každém, to znamená na základce. Ukradl jsem mámě cigáro z krabičky jejích oblíbených francouzských cartierek, zvědavě ho zapálil a trochu si z něj potáhl, jako z brčka. Ten pocit se neporoboval ničemu, co jsem znal z reklam na cigarety v americkým časopise Playboy. Ten byl pro změnu tátův. V těch reklamách honili kovbojové v prérii divoký koně, v puse zapálenou cigaretu, co svítila jako zapadající slunce, a na rudé obloze stála velká písmena, která říkala, že si ti kovbojové ohromně pochvalujou plnou a bohatou chuť těhle svejch oblíbenejch cigaret. Jinde zas hulili motokrosoví závodníci, kteří se na fotce něčemu děsně smáli, a text tvrdil, že milujou chuť adrenalinu. Pak tam byla ještě reklama s luxusní, půvabnou dámou, která jako by byla celá utkaná z pudru a parfému, a ta si moc pochvalovala, jakou mají ty její bílé cigarety jemnou, něžnou chuť.

Byly stejný jako ty, co kouřila máma, francouzský cartierky. Takže s těmahle něžnýma dámskýma cigaretami jsem tehdy na základce ztratil nikotinový panictví, a jak říkám, nepodobalo se to ničemu, co jsem od nich čekal. Neužil jsem si plnou a bohatou chuť jako kovbojové, ani vlnu adrenalinu jako ti motokrosaři a už vůbec to nechutnalo jemně, jak tvrdila ta paní. Chutnalo to jako kouř. Podruhé jsem si zapálil cartierku s kamarádem. Nachytala nás máma a vzpomínám si, že brečela.

Od druhý půlky gymplu jsem přestal s cigaretami experimentovat a začal jsem kouřit. Pravda, bylo to jen občas – v hospodě, do který jsme chodívali po škole, na mejdanu u někoho doma a tak. Cigarety byly spojený s pařením a divokým, svobodným bohémským životem, jakej podle mých představ musel žít Jim Morrison a Sid Vicious a Kurt Cobain a taky dekadentní básníci z konce devatenáctého století a bohémové dvacátých let. Ti všichni mi v mém světě navíc ještě spojovali cigaretu s tvůrčí silou a imaginací. Takže jsem si zapálil pokaždé, když jsem zkoušel napsat básničku nebo skladbu pro svoji kapelu, kterou jsem tehdy měl, pokuřoval jsem taky při čtení Bukowského a Burroughse.

Cigáro volně vložený v puse nosili též pistolníci z filmů Sergia Leoneho a vojáci v knihách Ericha Marii Remarqua a letci v archivních filmech z druhé světové války. Frajeři, co drze foukali smrtce do tváře tmavomodrý dým. Snažil jsem se je napodobit pokaždé, kdy mi šlo o život: třeba ráno před maturitou nebo na rande s holkou, před kterou jsem byl děsně nesmělej. Věřil jsem, že s tou cigaretou shoří i můj strach. A že se tím modrým dýmem dá aspoň trochu zaplnit trapnej moment, kdy člověk neví, co má zrovna teď udělat nebo říct.

Povídal Tom Iggymu­…

Přestával jsem kouřit několikrát, poprvé už někdy v osmnácti. Nejdříve jsem si tím akorát dokazoval, že mám ocelovou vůli a žádnou závislost. Nejpozději po pár týdnech jsem se k cigárům vítězně vrátil. Jak říká Tom Waits Iggymu Popovi ve filmu Kafe a cigára: „Na tom, že jsem přestal kouřit, je krásný to, že už si zase můžu jednu zapálit. Protože jsem přestal.“ V tom filmu hraje Tom Waits zlomyslného týpka co se podobnejch blbejch keců snaží stáhnout důvěřivého Iggyho, kterej právě čerstvě a horko těžko abstinuje od tabáku, zpátky k cigaretám. A právě takovýho Toma Waitse jsem měl někde hluboko ve svý hlavě.

Díky němu jsem narukoval do armády mladých mužů a žen, co jsou závislí na tabáku, ale nechtěj si to připustit. Po pár letech jsem přešel k mnohem větší, mnohamiliónový armádě lidí, co by strašně rádi přestali kouřit už zítra, ale nejde jim to. Armadě, ve který bojujete proti svýmu tělu. Proti svý vůli.

V týhle armádě jsem byl spoustu let. A došlo mi, proč tehdy máma brečela. Chtěl jsem ven, nemít už každý ráno po večírku kuřácký kašel a pocit, že jsem snědl popelník, necpat tolik prachů každém týden do tabákovejch fabrik. Nemuset každej den kouřit. Navíc se mi začal objevovat náběh na astma… Jenže kdykoli jsem zkoušel přestat, po pár hodinách mě dostihla šílená chuť si zapálit. V noci se mi o cigaretách zdálo. Tedy, v prvních pár nocí se mi nezdálo nic, protože jsem bez cigaret nemohl vůbec spát. Do rána jsem se jen převaloval, bylo mi horko a v hlavě mě pálilo, jako v horečce. Celý dny jsem měl šílený vztek, nevěděl jsem na co a proč. Nedokázal jsem se na nic soustředit, v hlavě se mi točil vír myšlenek, které padaly do velké díry, co zbyla po cigaretách. Zaplňoval jsem ji jídlem a tunama sladkostí. Jezdil jsem na kole, dělal jsem kliky, dokud jsem nepadnul. Stejně jsem měl chuť na cigaretu. Na večírcích, kde všichni hulili, jsem prožíval muka. A když jsem něco vypil a alkohol mi naleptal vůli, většinou jsem to nevydržel, zapálil si a zase v tom lítal.

Sbohem armádo!

Jednoho dne mi došla trpělivost a došel jsem si do lékárny pro nikotinovou náplast. Nalepil jsem si ji na rameno a do půl hodiny se mi udělalo zle. Psychicky i fyzicky. Ležel jsem na posteli malátnej a v depresi… a měl jsem chuť na cigáro.

Takhle jsem vydržel experimentovat dva dny. Nakonec jsem si řekl, že nejsem masochista, zavřel náplasti do šuplíku a pořídil si inhalátor. To je bílá plastová trubička, do které se strčí náplň s nikotinem a člověk z toho potahuje a inhaluje nikotin. V příbalovým letáku mi radili, že musím dát spoustu náplní denně., ale na to jsem se jim vykašlal. Z trubičky jsem potahoval nikotinem obohacený vzduch jen ve chvíli, kdy jsem měl fakt velkou touhu si zapálit. Chodil jsem s ní i do společnosti, kde se kouřilo a pilo. Sice sedět v baru a mít v hubě pankáčsky nonšalantně vloženou plastovou trubičku, co vypadá jak dámský tampón, nebylo až tak sexy, ale to taková sádra na zlomený ruce taky není, ale potřebujete ji, aby vám to srostlo rovně. Já jsem tu trubičku potřeboval k narovnání mýho organismu nalomeného závislostí. Kupodivu, inhalátor zabral.

Naposledy jsem si zapálil letos v půlce března. V půlce května jsem zahodil i trubičku a náplně s nikotinem. Furt mívám chutě, ale už jsem z nejhoršího venku. A přesto teprve na začátku. Bude to dlouhej boj. Budu vás o něm informovat.

Publikováno z časopisu RedWay; text: Ondřej Formánek; www.redwaymag.cz

• < Předchozí
• Další >